Text níže je pouze úlevou mé rozbouřené mysli, ve které se honí milion myšlenek a nějak se jim nedaří se uspořádat....událostí bylo hodně, dnešní den byl jeden z nejkrásnějších dní v mém dosavadním životě (a že mám život krásný a plný Boží milosti :)), i přestože jsem ho téměř celý strávila ve škole čekáním na příšerně těžkou zkoušku :))

Kdo chcete, čtěte dál... :)

 

Moje první zkouškové na vysoké. Na PedF mám splněno, na PřF mě čekají dvě nejtěžší zkoušky...je středa, den před první zkouškou. Ráno vstávám dřív a učím se, docela to jde, nabývám dojmu, že to zvládnu....je večer. Od jedenácti hodin jsem v tom učení moc nepokročila....jdu spát, nějak to dopadne...ale né, moment, ještě pomodlit...On mě v tom nenechá...a co kdybych poprosila o modlitbu i kamarády? U maturity to pomohlo. Píšu na signály svoji prosbu. Jsem si jistá, že zkoušku nezvládnu, je toho prostě moc, druhý termín to jistí, ale ať tam aspoň zítra není chmurná nálada.....

Na signálech mám nějaké ohlášky...quido za mě obětuje svůj pracovní den....páni, ten je hodnej....a další přislibují modlitbu....modlím se i já, ale za ty zkoušky vlastně ani ne. Je toho prostě moc, za co se modlit. Přiznávám, zkouška pro mě tak moc důležitá vlastně není, kamarádi mají trápení, modlím se za ně...ale jo, i za sebe tam nějakou tu přímluvu pronesu :)

Jdu spát...za třičtvrtě hodiny mě něco budí...zavibroval mobil...kamarád píše, že prý na mě zítra bude myslet. Potěšilo mě to, odepisuju, že to jdu zítra jenom omrknout. Jsem si čím dál tím víc jistá, že se nezadaří.....

Ráno jedu vlakem a potkávám kamarády. Už nemá cenu se to učit, povídáme si. Prosím je, ať si na mě taky vzpomenou. Přicházím do třídy a prohlašuji, že mám moc práce a rozhodně nesmím napsat ani písemnou část, k ústní mě prostě nesmí pustit....asi za hodinu to vzdávám, nemá to cenu a chce se mi na záchod. Cvičícímu otevřeně přiznávám, že nic neumím a na ústní to nestačí. Jdu na záchod. Vracím se a cvičící mě volá k sobě. Je ze mě nešťastnej. Bodů mám dost a pouští mě k ústní.....ptá se mě, proč jsem tam nenapsala definici limity, jestli ji neumím. Odpovídám, že umím, ale nechtěla jsem se dostat k ústní....jémine.

V duchu si říkám, že to ti moji kamarádi s modlitbou přehnali....na ústní to stejně stačit nebude a akorát ztratím půl dne v nervozitě.....nakonec zatnu zuby a na ústní se napíšu jako poslední, když už mám zabojovat, tak zabojuju....

A jak to dopadlo? Bylo hodně veselo...po víc než šesti hodinách jsem přišla na řadu a zkoušku jsem zvládla....vážně jsem tomu do poslední vteřiny nevěřila...z celkových šestnácti lidí nás to zvládlo šest...nemožné....

Kamarádi moji zlatí, děkuju vám všem, jmenovitě vás tu jmenovat nebudu, je vás hodně :D

Někteří mě prozvonili, jiní mi napsali...jedné kamarádce jsem volala, když už jsem začínala ztrácet úsměv na rtech....další kamarád mi až teď večer napsal, že se za mě pomodlil sedm desátků....jémine, to je, co? :D

Nebýt vás, tak nevím.....na konci už mi bylo blbé tu zkoušku nedát jenom proto, že bych vás zklamala....modlili jste se za mě...ani nevíte, jak moc mi to pomohlo...vaše modlitby mě přímo "dokopaly" k úspěšně zvládnuté zkoušce....

A proto: NEPODCEŇUJTE SÍLU PŘÍMLUVNÉ MODLITBY, DĚLÁ DIVY!!!