Poslední dva dny jsou pro mě něčím vyjímečné. Začalo to už včera, nevím přesně v kolik hodin, ale stalo se to možná před, během nebo i po mši svaté a koncertu Scholy BiGy (http://scholabigy.xf.cz/) v kostele sv. Augustina v Brně (http://augustin.proglas.cz/main.php).

O víkendu jsem byla spolu s několika kamarády na žarošické Zlaté sobotě ( viz http://vojtec.signaly.cz/0809/zarosice-plne-hlasek). V nedělním kázání mluvil místní pan farář o znamení kříže. Je to krásná modlitba a tím, že ji používáme tak často, nám bohužel mnohým zevšední.

Po koncertě jsem spěchala na vlak. Jak jsem tak spěchala, ještě jsem si rychle odskočila a rozloučila se s ostatními. V okamžiku, kdy jsem se chystala udělat kříž jsem si najednou vzpomněla na "žarošické" kázání a ve všem tom spěchu jsem se zastavila a udělala kříž. Opravdový kříž, ne ten halabala, jaký dělávám.

Potom jsem šla na šalinu. Protože je zastávka naproti kostela, sotva jsem vyšla, viděla jsem, že se šalina každou chvíli rozjede. Už se zavíraly dveře. V tom okamžiku jsem si pomyslela, že kdybych nedělala ten kříž tak dlouho, tak ju stihnu, ale hned vzápětí jsem si řekla, že mě v tom Bůh nenchá, protože mě má rád a nedopustil by, aby mi ta šalina ujela jenom proto, že jsem se s ním pořádně rozloučila. A opravdu. Řidič mi otevřel zavřené dveře! Během cesty jsem se učila češtinu, najednou vidím, že nejedu na nádraží, ale do vozovny Medlánky. Opět zasáhl On! Když jsem vystoupila a nevěděla jsem, kam jít, najednou kolem mě jela další šalina a na ní jasně zářil nápis Hlavní nádraží. Rozběhla jsem se za ní a sotva jsem do ní vběhla, rozjela se. Vlak jsem stíhala úplně v pohodě a byla jsem celá šťastná, protože jsem věděla, že mě má Pán rád a nikdy mě neopustí.

Jaké bylo moje překvapení, když mi potom ještě zlepšil náladu tím, že mi do cesty poslal mladého klučinu- průvodčího, který byl na Zlaté sobotě a smál se mi, když jsem kvůli tlačenici málem spadla na sochu Panny Marie! Taky mě poznal a mě to tak potěšilo, že jsem byla plná energie a mohla jsem se dlouho učit, což jsem potřebovala.

A čím byl tak vyjímečný dnešek? Byla jsem u zpovědi. Ale jak k ní došlo... Už delší dobu se ke zpovědi chystám a pořád to oddaluji, ale v posledním týdnu už jsem cítila, že ji opravdu potřebuju. A říkala jsem si, že bych mohla jít dneska, jenže potom zase, že radši až v pátek...to nebude tolik učení a tak...Ale Pán si to zařídil podle sebe. Já jsem tam prostě musela! Pořád mě to táhlo do kostela, kde byla mše. Ale protože jsem věděla, že mši nestihnu, rozhodla jsem se, že ke zpovědi půjdu až po ní. Většinou ve všední den trvá mše asi půl hodiny. Začala v pět, tak jsem šla na půl šestou. Ale cestou mě zastavila jedna starší paní a ptala se mě, kam jdu. Když jsem jí to řekla, začala se mi svěřovat, že se bojí vyšetření na které má jít a že už ani nechodí do kostela, jenom poslouchá mše v rádiu. Rozloučily jsme se a já jsem si pomyslela, že už pana faráře asi nezastihnu. Ale on tam byl a vyzpovídal mě :-)).

Teď poslouchám CD Křížem krážem a je mi fajn.

Ale proč se tento článek jmenuje Bůh dokáže zapálit svíčku i navlhlou sirkou? Já sama nevím, napadlo mě to, když jsem si zapalovala svíčky a měla jsem jen navlhlou krabičku sirek. A povedlo se. Snad taky proto, že každý člověk, i když není dokonalý, dokáže někoho zapálit pro Boha, svým životem, skutky....

Buďmě sirkami. I vlhkými, hlavně sirkami. Vždyť Bůh nám pomůže zapalovat. Jen mu musíme důvěřovat v každé situaci...